Běžný zaměstnanec většinou nepodává daňové přiznání, ale pouze požádá zaměstnavatele o tzv. roční zúčtování daně. Přesto mohu nastat situace, kdy i zaměstnanec musí podat daňové přiznání. Jaké to jsou?

Zaměstnanci zpravidla nemusejí podávat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob (dále jen „DPFO“), protože veškeré daňové záležitosti za ně komfortně obstará jejich zaměstnavatel. Nicméně existuje celá řada docela běžných situací, kdy ani zaměstnanec před přiznáním neuteče a zaměstnavatel mu proto nemůže provést roční zúčtování záloh na daň a daňového zvýhodnění.

Nejčastějšími třemi důvody jsou, že vedle zaměstnání také podniká jako OSVČ nebo má příjmy z nájmu, případně souběh více zaměstnavatelů.

S čímž poplatníci počítají, a tak v praxi spíše zapomenou podat přiznání v záludnějších případech, kdy mají pouze jednoho zaměstnavatele a neprovozují jinou výdělečnou činnost. Na vině může být mylná představa, že jejich příležitostné příjmy (např. z prodeje auta, bytu či akcií) jsou osvobozeny od daně, nebo porušení podmínek uplatněného odpočtu za penzijní produkty, případně zdánlivá formalita, jako je opožděné podepsání prohlášení k dani při nástupu do zaměstnání.

Speciální daňová pravidla platí pro příjmy ze zahraničí, ať už plynou ze zaměstnání, nebo z jiných zdrojů.

Kdo musí podat přiznání k DPFO

Podle § 135 odst. 1 daňového řádu (dále jen „DŘ“) je řádné daňové tvrzení – „tvrzení“ zahrnuje nejen daňové přiznání, ale také hlášení a vyúčtování – povinen podat každý daňový subjekt (kam spadá rovněž poplatník DPFO, kterým jsou obecně všechny fyzické osoby):

• kterému to zákon ukládá nebo
• který je k tomu správcem daně vyzván.

Na což ohledně přiznání k DPFO – a to za zdaňovací období, kterým je kalendářní rok – navazuje § 38g odst. 1 zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“). Podle kterého obecně platí, že přiznání k DPFO je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem DPFO:

• přesáhly 15 000 Kč (rozumí se hrubé příjmy nesnížené o výdaje), pokud se nejedná o příjmy:
  • od daně osvobozené nebo
  • z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně dle § 36 ZDP (tzv. srážková daň),
• nepřesáhly 15 000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu:
  • což se může týkat pouze příjmů ze samostatné činnosti alias z podnikání dle § 7 ZDP a příjmů z nájmu podle § 9 ZDP, z jiných druhů příjmů fyzických osob totiž nelze docílit daňové ztráty.

Aby zaměstnanci v běžných situacích – např. mají-li celý rok jednoho zaměstnavatele – nemuseli houfně podávat přiznání, stanoví druhý odstavec § 38g ZDP výjimky, kdy jej podávat nemusejí, jak si dále upřesníme.

Zaměstnanci obvykle přiznání podávat nemusejí, ale…

Obecné pravidlo povinného podáni přiznání k DPFO (dále jen „DAP“) – zdanitelné příjmy nad 15 000 Kč nebo daňová ztráta – u zaměstnanců zmírňuje avizovaná výjimka podle § 38g odst. 2 ZDP. Daňové přiznání k DPFO není povinen podat poplatník, který měl ve zdaňovacím období příjmy ze závislé činnosti podle § 6 ZDP:

• pouze od jednoho plátce daně (tzv. hlavního zaměstnavatele) nebo
• postupně od více plátců daně (když nedošlo k souběhu plátců daně),
• případně ještě doplatky mezd od těchto plátců daně (tj. zúčtované až po skončení zaměstnání).

Podmínkou přitom je, že poplatník:

• u všech těchto plátců daně (zaměstnavatelů) měl na příslušné zdaňovací období podepsáno (učiněno) prohlášení k dani podle § 38k odst. 4 ZDP, přičemž u toho posledního v daném roce jej mohl případně podepsat dodatečně v souladu s § 38k odst. 7 ZDP při žádosti o roční zúčtování záloh za minulý rok a
• kromě těchto příjmů neměl jiné zdanitelné příjmy – opět se nezapočítávají příjmy osvobozené od daně ani zdaněné tzv. srážkovou daní podle § 36 ZDP – podle § 7 až § 10 ZDP v úhrnu vyšší než 6 000 Kč (tedy z podnikání alias samostatné činnosti, z kapitálového majetku, z nájmu a z tzv. ostatních příjmů).

Díky další příznivé výjimce týkající se zaměstnanců uvedené v § 38g odst. 2 ZDP není povinen podat DAP ani poplatník – daňový rezident ČR – kterému ve zdaňovacím období plynuly pouze příjmy ze závislé činnosti ze zahraničí, které se vyjímají ze zdanění v Česku podle § 38f ZDP.

K tomu je třeba dodat nenápadné příznivé ustanovení § 38f odst. 4 ZDP, na jehož základě se příjmy ze závislé činnosti vykonávané ve smluvních státech automaticky vyjímají ze zdanění v ČR bez ohledu na znění mezinárodní daňové smlouvy, ledaže by pro poplatníka byl výhodnější postup podle takovéto smlouvy.

Připomeňme, že kromě metody vynětí příjmu z ciziny ze zdanění v Česku stanovují smlouvy také metodu prostého zápočtu daně zaplacené v zahraničí na českou daň.

Zde občas poplatníci zapomínají na to, že pokud vedle takovýchto příjmů mají i jiné v Česku zdanitelné příjmy – zejména ze závislé činnosti od českého zaměstnavatele (i když u něj mají podepsáno prohlášení k dani) nebo z nájmu bytu aj. – pak musejí podat DAP v České republice, do kterého zahrnou veškeré své (celosvětové) zdanitelné příjmy.

Druhým omylem také bývá přehlédnutí, že toto automatické vyjmutí ze zdanění v Česku se týká jenom příjmů ze závislé činnosti vykonávané v zahraničí, a nikoli tedy například příjmů z podnikání prostřednictvím stálé provozovny, úroků nebo dividend ze smluvního státu. A samozřejmě se toto zjednodušení netýká příjmů ze zaměstnání v nesmluvních státech, s nimiž ČR nemá smlouvu o zamezení dvojího zdanění.

zdroj: portal pohoda